Vánoční tulipán

Sice sotva minula čtvrtá, ale za okny už padá tma a kuchyň ozařuje bílé světlo zářivek. Za stolem sedí tmavovlasý muž a vyplňuje jakési formuláře. Náhle se z chodby ozve zacinkání klíčů, klapnutí dveří a dusot nohou.

“Tati, tati, hádej co, potkali jsme v krámě Stellu. A víš co říkala? Její teta prý viděla strašidlo.”

Do kuchyně se jak velká voda vřítí dvě děti, chlapec a dívka, oba zjevně překypující touhou otci dopodrobna odvyprávět zážitek kamarádčiny příbuzné.

“Stella říkala, že její teta říkala, že když to viděla, málem ji ranila mrtvice,” chrlí dívenka nadšeně a s notnou dávkou teatrálnosti. Obě er v posledních slovech řinčí jako vojska připravená k útoku. Chlapec sestřino líčení podporuje přičinlivým přikyvováním.

“Mě asi raní mrtvice, jestli se bleskově nepřezujete. Kdo má ten bordel pořád uklízet?” ozve se za nimi káravě a děti dokonale synchronně sklopí oči k zemi. Pod jejich nohama, stále vězícíma v zimním obutí, se skutečně rozlévají loužičky špinavé vody.

“Jejky,” ujede děvčeti takovým tónem, že se matka musí kousnout do rtu, aby udržela přísný výraz. Otec se ani nenamáhá a nechá klidně pobavený úsměv vklouznout na tvář.

“Švihejte se přezout, šupem,” podpoří manželku alespoň slovně. “A pak si to po sobě utřete. Nemyslete si, že to bude dělat maminka. Povídání o strašidle počká.”

Dvojčata poslušně kývnou a zmizí z kuchyně.

“Prosím tě strašidlo. Kdo ví, co stará Kvrčalová viděla. Naposled chytala infarkt, když jí přes cestu přeběhla černá kočka,” ušklíbne se drobná tmavovlasá žena dobromyslně, odsune od stolu jednu z volných židlí a odloží na ni tašku s nákupem.

Staré Kvrčalové je ve skutečnosti necelých padesát, přesto k přízvisku stará doslova svádí. Žije sama, jen se smečkou koček, nosí dlouhé plandavé sukně a pletené vesty a pravidelně si stěžuje na slabé srdce. Také o sobě prohlašuje, že je parapsychicky citlivá, věští z karet a tvrdí, že s ní hovoří duchové.

“Já vím, ale dětem se tyhle historky líbí, tak jim tu trochu fantazie přej,” usměje se muž na svou ženu a vstane od stolu, aby pomohl s vybalením nákupu.

“Trochu fantazie? Ti dva mají tolik fantazie, až jim leze ušima. A ty je v tom ještě podporuješ.”

Pohledem při těch slovech zavadí o tlustý, ohmataný blok, jen napůl schovaný pod roztahanými papíry. Nemusí vidět desky, aby věděla, že je nadepsaný „Deník lovce duchů“ a nemusí ho otevírat, aby věděla, že je skoro plný přepisů různých legend, ovšem opatřené poznámkami téměř vědeckými. Fantazie jejího muže si s tou dětskou rozhodně nezadá. A jeho zaujetí strašidly všeho druhu hraničí s posedlostí. Sama to považuje za dětinský koníček, ale pořád lepší, než aby třeba pil, nebo sázel a děti vyprávění o všelijakých těch příšerkách milují. Jen kdyby to nebraly tak vážně.

Z chvilkového zamyšlení ji vytrhnou dvojčata, která se s dupotem přiženou nazpátek, přezutá a dokonce i vysvlečená ze zateplených kalhot. Touha vylíčit otci celý příběh z nich jen čiší. Sice se jmou s vervou sobě vlastní rozmazávat zasychající břečku po podlaze, ale moc pozornosti své činnosti nevěnují a už teď je jasné, že to po nich stejně bude muset vytřít ještě jednou, Stejně je ale nechá, ať se snaží. Třeba se alespoň příště zují hned.

“Prý viděla ducha,” melduje dívenka, zatímco snaživě rozmazává do ztracena hnědou šmouhu. “Malou holčičku, asi tak starou jak já, nebo Stella, akorát že byla napůl průsvitná. Chtěla jsem vědět víc, ale Stella už musela jít a stejně asi víc nevěděla. Ale můžeme se zajít zeptat přímo její tety, viď že můžeme.”

Oči obou dětí svítí nadšením.

“Jasně, že můžeme,” ujistí je otec. “Jestli to tedy dovolí maminka.”

Pohledy se otočí k ženě.

“Mamí, prosím,” žadoní Lucka a tentokrát se přidá i mlčenlivý Dan.

“No tak, zlato,” přidá se manžel prosebně a ona zaváhá. Na jednu stranu jí přijde hloupé, podporovat v komkoliv víru v nadpřirozeno, ale na druhou musí připustit, že dětská fantazie rozvíjet potřebuje a navíc se jí nebudou plést pod nohama při posledních vánočních přípravách.

“Tak dobře,” svolí. “Ale do večeře ať jste doma. A stavte se někde v květinářství, chtěla jsem ještě vánoční hvězdu a v nákupním centru žádné neměli.”

***

“To jste hodní, že se zajímáte. Lidi se mi smějí, ale já vím co vím. Je spousta věcí mezi nebem a zemí, které nějaká ta věda vysvětlit nemůže.”

Stellinu tetu zjevně potěšilo, že je někdo ochoten brát její historku vážně. Bez váhání je pozvala dál, pohostila výborným domácím cukrovím a víc než ochotně se jala vyprávět svoji příhodu.

“Šla jsem do kostelu zapálit svíčku za svého nebožtíka. Chodím tam každé vánoce. A velikonoce a na naše výročí a … Ale to není důležité, že? Prostě jsem tam šla, jako každý rok, moc jsem se kolem sebe nekoukala. Na co taky, znám to tam jak své boty, co bych viděla nového? No a najednou stála přímo přede mnou. Skoro jsem do ní vletěla. Málem mě z toho leknutí ranila mrtvice, to vám tedy řeknu. Však víte, že mám slabé srdce. Doktoři mi sice tvrdí, že mám srdíčko jako zvon, ale já vím, co vím. Jednou budou koukat, na ten zvon, až mi selže, to vám povídám.”

“To vypadala tak strašně? Ta… to strašidlo?” přeruší Lucka líčení. Tetino slabé srdce ji nijak nezajímá a navíc rozklady o neschopných lékařích už párkrát slyšela, když tetu navštívily s kamarádkou.

“Strašně?” vrátí se teta z rozjímání o svém zdraví k původnímu vyprávění. “Strašně ani ne. Byla to taková malá holka. Možná tak stará jako vy dva. Možná trochu starší, ono se to těžko pozná, víte?”

“Tak proč jste se jí tak lekla?”

“Proč? Proč?” zamračí se teta. “Taky by ses lekla, kdyby ti do cesty vlezla holka, co je skrz ní vidět kostel. A šel z ní takový divný chlad. Jako když na člověka smrt sáhne. Ještě teď mě mrazí, když si na to vzpomenu.”

***

“Opravdu si myslíš, že je to ona,” ujme se slova znovu Dan. “Ta holka víš? Že je to ta z tvojeho deníku.”

Po návštěvě u Steliny tedy věnovali pár chvil studiu otcova bloku, který takticky sbalil na procházku s sebou. A našli v něm pověst, která by mohla jejímu vyprávění odpovídat. Jenže mohla a odpovídá není to samé, to už obě děti dobře vědí.

I otec je na vážkách. Dojemný příběh o dívence, kterou zlá příbuzná vyžene ve třeskutých mrazech sehnat čerstvé květiny na vánoční výzdobu rozhodně neslyne originalitou. Podobných by našel dvanáct do tuctu. S dobrým koncem i s tím špatným. Nic lepšího ale nemá a za zkoušku to stojí.

“To poznáme, až ji najdeme,” vysloví své myšlenky nahlas. “A neboj, nebezpečná určitě není. Však jsi sám viděl, že paní Kvrčalové se ani nedotkla,” ujistí ještě syna.

Dan jen pokrčí rameny. Neptal se, protože by se bál. V tomhle ohledu otci věří a navíc je mu už skoro deset a cítí se jako velký chlap. Je prostě jen zvědavý.

Zvědavá je i Lucka, ale na jiné věci.

“Proč jsme nevzali maminku s sebou?” zajímá se. “Třeba by konečně přestala tvrdit, že strašidla neexistují, kdyby ji viděla taky.”

“Neviděla by ji,” zavrtí otec hlavou. “Je tak přesvědčená, že nic takového není, že by ji prostě vidět odmítla.”

“A jsi si jistý?” nechce se Lucka vzdát. Mrzí ji, že nemohou mamince vyprávět výpravách za strašidly, na které je táta občas brává.

“Bohužel ano,” přitaká otec tónem, který další otázky spolehlivě zarazí. Nechce o tom s dětmi mluvit. Ještě ne. Zatím je bere jen za neškodnými strašidýlky, ale on sám dobře ví, že po světě pobíhají i stvoření zatraceně nebezpečná. A jejich nebezpečnost nijak nesnižuje, že v ně člověk nevěří.

Někdy spíš naopak. Sám se o tom přesvědčil, když se svou současnou ženou začínal chodit. Pokusil se tenkrát své partnerce vysvětlit, co po nocích dělá. Neúspěšně. Namísto pochopení upadl do podezření, že je padlý na hlavu, nebo před ní něco zásadního skrývá. Jako třeba spolupráci s mafií. Každopádně to nakonec vyústilo v nepříjemnou situaci, kdy se ho rozhodla jedné noci následovat na lov a málem na to oba ošklivě doplatili.

A stejně odmítla věřit v existenci nadpřirozena. Prostě se rozhodla, že mají s přáteli praštěný koníček, spočívající ve sbírání legend a jejich přehrávání v reále. Sice to považovala a dodnes považuje za dětinské, ale s tím dokázal žít. Rozhodně spíš, než znovu riskovat opakování té děsivé noci. Na druhou stranu děti v nevědomosti ponechat nehodlal. Ne, že by z nich přímo chtěl udělat lovce, ale zastával názor, že by měli vědět, s čím se mohou potkat a jak se tomu případně bránit.

“Hele, tati, hele!”

Zatahání za rukáv ho vrátí do reality. Dan vedle něj nervozitou skoro nadskakuje a ukazuje ke kostelíku, ke kterému zatím stačili skoro dojít.

“Hele!” zopakoval. “To je ona, viď? Že je to ona?”

Poblíž vchodu do kostela se tetelí obraz dětské postavy. Dívka je skutečně vysoká asi jako dvojčata, ale podle obličeje je jí o něco víc. Dvanáct, možná třináct. Choulí se do potrhaného vlňáku a ramena má zasypaná čerstvým sněhem, navzdory skutečnosti, že dnes vůbec nesněžilo a z toho co napadlo minulé dny zbývá už jen špinavá břečka.

Otec se nenamáhá odpovědět. Místo odpovědi vybalí z papíru tu část nákupu z květinářství, pro kterou je maminka rozhodně neposílala a beze slova ji podá synovi. Že to bude on, kdo dárek dívce předá se dohodli, už když ho kupovali. Přesněji řečeno si to Dan doslova vyloudil. Teď tedy sevře v dlani dužnatý stonek, udělá krok vpřed, ale pak se zastaví a pohledem vyhledá otce.

“Co když to nebude fungovat,” zeptá se s náhlou nejistotou.

“Tak zkusíme vymyslet něco jiného,” pokrčí otec rameny a povzbudivě se na syna usměje.

Ten mu úsměv nepříliš jistě vrátí, ale přeci jen se odhodlá udělat pár kroků v před a nejistě kytkou zamává na ducha.

“Podívej,” zašeptá. “Něco pro tebe mám.”

“Tulipán?” Je to spíš vzdechnutí větru, než opravdové slovo. A je v něm zoufalství i naděje zároveň. “Pro mě?”

Obraz dívky zabliká a náhle stojí namísto u kostela přímo před Danem. Dan překvapeně nadskočí, ale pak se ovládne a podá jí květinu. Její přízračné prsty obejmou stonek a když ruku odtáhne, drží tulipán oba. Dan skutečnou, živou květinu a dívka její přízračný obraz. Její tvář se poskládá do širokého vděčného úsměvu, na okamžik se nakloní k Danovi a pak zmizí v čirém vzduchu.

Bezdeché ticho, které trvalo od chvíle kdy promluvila náhle přeruší hudba. To se místní kostelník a varhaník v jednom rozhodl trénovat na půlnoční. Dan sebou trhne a zasněně si položí ruku na tvář.

“Ona mi dala pusu,” vydechne.

“Jo, a jaké to bylo?” zajímá se Lucka trochu rýpavě, ale Dan si zjevné provokace v jejím hlase nevšímá.

“Zvláštní,” odpoví klidně. “Studené, ale ne úplně. A docela příjemné. A taky mi poděkovala. Docela potichoučku, ale poděkovala.”

“Takže to bylo správně?” otočí se Lucka na otce, když pochopí, že z popichování bratra teď nic nebude. “Vysvobodili jsme jí?”

“Co myslíš ty?” zeptá se otec místo odpovědi.

Lucka se na chvíli soustředěně zadívá ke kostelíku, jako by tam byla odpověď někde napsaná.

“Já myslím že ano,” usoudí nakonec a otec souhlasně přikývne.

“Taky myslím,” souhlasí. “Teď už bychom sebou ale měli hodit, jinak se bude maminka zlobit, že jdeme pozdě na večeři.”

Děti neodporují, jen Dan mlčky položí květ, který mu zůstal v dlani, na schody kostelíka a pak už společně zamíří do tepla domova.