Školní výlet

Sedím za stolem, zírám do poloprázdného půllitru, přemýšlím o nesmrtelnosti chroustů a vůbec si všeobecně užívám klidný večer v téměř výhradně mužské společnosti. Napadne mě, že to bych asi Jirkovi, se kterým chodím na šerm, vysvětloval jen těžko. Když jsem se mu omlouval, že v pátek nedorazím, protože jedu na třídenní školní výlet, okomentoval moje sdělení závistivým: „Ty vole, to se tak někdo má. Dvě noci v kempu se sedmadvaceti babama. Hned bych jel taky.“

No, mám-li být upřímný, klidně bych měnil. Školní výlet, jej – bordel i s bordelmamá na cestách. Až na to, že já jsem v tom podniku spíš za vyhazovače než za kunčofta. Chápejte, ne že bych si nedal říct – některé spolužačky by rozhodně stály za hřích – jenže od té doby, co jsem se stal středem zájmu hned několika najednou, se raději držím poučky: Co je v domě, není pro mě.

Tři ječící fúrie, které si vzájemně vjedou do vlasů, a při tom se jedna jak druhá dožadují, abych se jí zastal, jsou dost silné kafe samy o sobě. Mnohem horší chvíle mi ale nastaly, když se ty nány nakonec dohodly, že vlastně za všechno můžu já a je potřeba se mi pomstít. A dovedly to do takové dokonalosti, že jsem měl co dělat, abych nevyletěl za sexuální obtěžování spolužaček. Nakonec to skončilo „jen“ domluvou, které se účastnily další tři ježibaby – konkrétně moje třídní, výchovná poradkyně a ředitelka – a během níž jsem se dozvěděl, že chápou mé přirozené mužské potřeby, ale existují určité hranice a tak dále a tak dále. Brr, dodneška mi naskakuje husí kůže, když si na to vzpomenu.

Každopádně, od té doby se raději snažím držet si od spolužaček odstup. Ze začátku to sice byl docela záhul, ale naštěstí během druháku odvedl alespoň částečně jejich pozornost od mojí osoby Denis, syn naší třídní, který jí v rámci praxe vypomáhá s výukou. Především během jejích oblíbených výletů za historií, i když praxi přímo ve třídě si už taky zkusil.

Abyste rozuměli, Denis Hollman je studentem pedagogické fakulty s aprobací dějepis a němčina a má ve svých dvaadvaceti letech dva metry na výšku a – podle mých spolužaček – postavu Adonise. Kromě toho je ještě vybaven chlapecky upřímným výrazem, uhrančivýma, šedozelenýma očima a nazrzlými blond vlasy, navzdory všem snahám setrvale rozcuchanými. Roztomile rozcuchanými, prý. S tímhle konkrétně se mi svěřila Eliška, když ze mě zkoušela vytáhnout nějaký nápad, jak upoutat jeho pozornost. Jako bych já věděl, co ho zajímá.

Asi bych na něj měl žárlit, ale upřímně se spíš dobře bavím, protože i když se můžou přetrhnout, všechny vysílané signály bohorovně ignoruje. Buď je na chlapy, nebo čeká na tu jedinou pravou. Buď jak buď, se žádnou z mých spolužaček nezašel dál než k podrobnému rozboru specifik architektury raného baroka.

„Nemedituj a pij, jsme v hospodě, ne na lekci jógy.“

Denis ke mně přisune poloprázdný půllitr a sám si bohatýrsky přihne ze svého. Na holky možná nebere, ale splávek má slušný. Vlastně ho mám docela rád. Nevytahuje se, a když nemá poblíž máti, je s ním i legrace. Navíc je na třídních akcích jediný další chlap. Každopádně když navrhl návštěvu místní aglomerace – rozuměj vísky vzdálené od kempu, v němž jsme se uhnízdili, ledva půl hoďky chůze – souhlasil jsem víc než ochotně.

„Neměl bys mě spíš nabádat ke střídmosti a abstinenci?“ rýpnu si do něj při vzpomínce na: „Chovejte se tam slušně“, se kterým nás tříďa nepříliš ochotně propustila.

Denis jedním lokem dopije zbytek svého piva a děkovně kývne na vrchního, který bystře odhalil schopného pijana a stará se, aby nezůstal na suchu.

„Leda prd,“ oznámí mi. „Anebo jo, dej si radši minerálku,“ sebere mi teplající pivo pod nosem. „Hodlám se děsně opít a budu potřebovat, aby mě někdo dotáhl nazpátek.“

„Řekni si holkám,“ poradím mu, a protože můj půllitr drží, zabavím ten, který vrchní právě přinesl. A na just si pořádně přihnu, ignoruje rozhořčený protest jeho původního majitele.

Holky, o kterých mluvím, jsou Bára s Bělou, jediné dvě, které se k naší pivní výpravě připojily. Zbytek třídy se rozhodl nasoukat do bikin a chytat bronz na místním koupališti. Nevím, jestli se Béčka nerady koupou, nebo doufaly, že bez hejna konkurentek oslní Denise snáz, ale tipuju to první, protože se od začátku baví spíš spolu než s námi.

„Ty dvě budeš muset táhnout taky, jestli budou pokračovat tímhle tempem,“ zazubí se Denis škodolibě.

Musím uznat, že má nejspíš pravdu, protože jeden z místních štamgastů se zjevně rozhodl oslnit fešnou návštěvu z města svou majetností a zábavnou osobností v jednom, takže je teď napájí griotkou a hustí do nich rádoby zábavné historky. Duchařské. Buď se někde dočetl, že ženské berou na tajemno, nebo doufá, že je s blížícím se stmíváním snáz přiměje, aby se nechaly doprovodit.

„Ten kupec tu dodneška bloudí a hledá svoji hlavu. A protože ji nemůže najít, trhá hlavy těm, které se mu podaří chytit, a pak si je pokouší nasadit,“ zakončí dramaticky další příběh a vrhne na moje spolužačky pohled plný naděje.

Mám co dělat, abych se nerozesmál. Jeho příběhy jsou upřímně řečeno nejen na jedno brdo, ale navíc děravé jak řešeto. Raději si znovu přihnu piva, abych zahnal chuť mu něco říct. Zato holky přičinlivě kulí oči a mě jen tak mimochodem napadne, jestli to dělají kvůli griotce zdarma, nebo se jim jeho vyprávění opravdu tak líbí.

„Že se nebojíte večer vyjít z domu, když tu máte tolik nebezpečných strašidel?“

Dokonce i Denis, který nejspíš ví o věcech nadpřirozených totální prd, vyhmátne nejvýraznější slabinu celého vyprávění na první dobrou. A na rozdíl ode mě se nerozpakuje na ni poukázat.

Místní svůdce předstírá, že ho neslyšel, ale odpověď dorazí odjinud.

„Protože kecá na kvadrát, že jo, Oldo?“ ozve se od vedlejšího stolu. „Tahá si triko, aby udělal dojem na dámy. Ve skutečnosti by strašidlo nepoznal, ani kdyby mu sežralo svačinu. Ne, že by se tu nějaké potulovalo. Jediný, kdo tu straší, je on, když nemůže v noci trefit z hospody do chalupy.“

„Tak to seš teda mimo,“ naštve se Olda. „Náhodou tu fakt straší, abys věděl. Třeba na hřbitově…“

Olda snaživě splétá další příběh, tentokrát o mladé čarodějce, která se zamilovala do jednoho z místních hochů, a když pak zjistila, že ji její vyvolený akorát ojel a pak si našel do domu společensky přijatelnější děvu, prostě se zabila. Protože ale jako sebevražednice nemohla být pochovaná v požehnané půdě, nemá klidné spočinutí a po nocích bloudí mezi hroby.

„A pokud tam někoho načape, vysaje z něj život jak šťávu z rajčete,“ zakončí vyprávění. „Jako teď nedávno ze starýho Bartoloměje. Vyrazil večer z hospody, že prý se ještě staví ženě na hrob, a ráno tam ležel, mrtvý, jak zákon káže.“

„Starýho Bartoloměje klepla pepka a divím se, že se to nestalo dřív,“ setře rozhorleného Oldu jeho odpůrce. „Chlastal jak duha a byl chabrus na srdce. Doktor mu pořád vyhrožoval, že se mu to jednou vymstí. Já chodím kolem hřbitova potmě každou chvíli večer z fachy a nic po mně ještě neskočilo.“

Olda vůčihledně rudne a celkově to začíná vypadat na zajímavou hádku, možná i rvačku. Pevně uchopím svůj půllitr a odsunu se s ním do bezpečí ke stěně. Hospodskou rvačku jsem ještě neviděl a docela mě zajímá. Denis tak nadšeně nevypadá.

„Pánové, neblbněte,“ projeví se jeho vnitřní učitel, jenže ani jeden z místních mu nevěnuje pozornost. Legraci mi bohužel překazí Bára.

„Hele, to vypadá na bouřku,“ ukáže k oknu, za nímž se opravdu začínají sbírat těžké mraky. „Měly bysme vypadnout, Bělo, nebo zmoknem jak myši.“

„Zmoknete spíš, když teď vypadnete,“ ohodnotím stav oblohy realisticky. Myslím to vážně. Mraky slibují ukázkový chcanec a půl hodiny s ním rozhodně čekat nebudou. „Nebylo by lepší počkat, až se to přežene?“

„Si klidně počkej,“ trhne Bára rameny a hodí přede mě pomačkanou bankovku. „Můžeš za nás pak cálnout pivo. Griotka je na Oldu,“ dodá trošku škodolibě směrem k nasupenému svůdníkovi a pak obě Béčka vypadnou.

„Neměli bychom jít s nimi?“ projeví se vedle mě Denis přeci jen jako zodpovědný pedagogický dozor. Srdce ale do toho návrhu nedává.

„Trefěj,“ zabručím a schovám prachy do kapsy. „Nechtěl ses náhodou děsivě opít?“

„Chtěl,“ přizná Denis, přestane se zabývat Béčky a přivolá vrchního, aby si k pivu objednal ještě zelenou.

„Pobleješ se,“ prorokuju temně. Odpovědí je mi přátelské poplácání po rameni a ujištění, že ví, co dělá. Upřímně doufám, že to opravdu ví, protože táhnout tři kiláky chlapa, co je o hlavu větší než já, bude dost velká legrace i bez toho, aby mě pozvracel.

***

„Já jsem malý mýslivéček, sotva flintů nésů…“

Denis zpívá s nasazením hodným lepších věcí a rázuje po rozbité asfaltce sice trošku nejistě, ale kupodivu bez pomoci a překvapivě rovně s přihlédnutím k tomu, kolik toho do sebe nalil. Šlapu za ním mlčky a tiše doufám, že mluvil pravdu, když mě ujišťoval, že střízliví rychle. Nebo že mu alespoň dojde inspirace a zmlkne.

„Unglyklych šáfářův hóferaj,“ přejde Denis plynule na další šlágr.

Nejspíš jde o rodové postižení, napadne mě. Jeho máti sice máme na děják, ale učí i hudebku a ve volném čase vede školní pěvecký sbor.

„Když jsem jel vókolo, majn herc mě bólelo“, sděluje Denis světu, který se ovšem o jeho duševní stav naprosto nezajímá.

Zato já se vážně zabývám myšlenkou, že ho hodím do kopřiv, které hojně lemují cestu. Jediné, co mi tuhle představu trošku kazí, je fakt, že můj společník má sílu jako býk, jak předvedl v hospodě, když přetlačil v páce i místního šampiona. Kdo by to byl do studenta pedagogiky řekl?

„Nechtěl bys sklapnout?“ zavrčím, ale Denis mě ignoruje a pěje dál.

Pomalu ale jistě začínám litovat, že jsem přeci jen nevypadl s Béčkama. Sice bych byl durch – má předpověď, že plavec dorazí dřív než kdokoliv od hospody do kempu, se potvrdila stoprocentně – ale ušetřil bych si tuhle kulturní vložku. A možná by se naskytlo i trochu nezávazné zábavy jiného druhu. Sice se snažím od spolužaček držet dál, ale pro jednou by se snad nic nestalo.

„Měl jsem přeci jen jít s holkama,“ vyjádřím svoji myšlenku nahlas. „Mohli jsme koupit flašku s sebou a setnout se přímo v kempu. Možná bych i přesvědčil Báru, aby se dala trochu zahřát.“

„Bára je na holky,“ přeruší Denis hudební produkci.

„Kecáš,“ obviním ho. Že by třídní sexbomba nebyla na kluky, se mi nechce věřit. Ačkoliv, když se nad tím zamyslím, tak zrovna ona nikdy nevzdychala během Denisových přednášek o historii, ani se neúčastnila třídních rozborů mužských filmových idolů. A našly by se další příznaky, jen se trošku zamyslet.

„Nekecám. Slyšel jsem ji, jak se svěřuje Mileně. Bere na holky a z chlapů jí je blivno. Proto šla na ekonomku, že jich tam je málo. A proto se pořád tahá s Bělou. Je do ní zabouchnutá,“ ujistí mě Denis spokojeně a než mě napadne, co na to říct, znovu se dá do zpěvu.

„Na tom Bošileckým mostků…“

„Máš hudební vkus opilýho harmonikáře,“ rýpnu si alespoň, ale nijak ho tím nerozhodím a prozpěvuje dál.

Nechám ho být a raději se snažím dávat pozor, abych na tom tankodromu, co tu mají místo silnice, nezapadl do pasti na mamuta. Po večerním slejváku jsou ještě plné vody a já se nerad koupu oblečený. Když Denis nečekaně zastaví, málem do něj narazím. Překvapeně zdvihnu hlavu a zjistím, že jsme právě dorazili na úroveň místního hřbitova.

„Hele, co je to támdle?“ ukazuje Denis přes plot kamsi do tmy.

Už se mu chytám sdělit, že hovno s cibulí, když mezi hroby zahlédnu bělavé zachvění a po zádech mi přejede mráz. Suše polknu a napadne mě, že Olda protentokrát asi nekecal.

„Strašidlo,“ odseknu a pošťouchnu ho původním směrem. „Šlapej do kempu, nebo mě tvoje máti vyleje ze školy, že jí kazím synka,“ pokusím se ho přimět k pohybu i slovně, ale marně.

Než mi dojde, co se chystá udělat, hbitě se přehoupne přes zídku oddělující hřbitov od cesty. Tlumeně zanadávám a pokusím se jeho výkon napodobit. Bohužel jsem dobře o dvacet čísel menší než on a překážkovou dráhu neběhám, takže místo ladného přehoupnutí nakonec nepříliš elegantně přešplhám. Když se konečně dostanu na druhou stranu, zahlédnu Denise rozhodně mířícího do hlubin hřbitova. Zakleju podruhé a vyrazím za ním.

***

„Exorcizamus te, omnis immundus spiritus… Huh.“

Sejmu Denise dost tvrdě, ale není čas na jemnosti. I tak to bylo na poslední chvíli. Nad hlavami nám proletí mlžná mátoha a vzápětí vzduch prořízne vzteklé zaječení, když jí dojde, že svou kořist minula. Je to hnusný zvuk, připomínající skřípot nehtů po skle. Ježí se mi z něj pomalu i chlupy na zadku, ale jednu kladnou věc mu musím přiznat. Denis se po jeho zaslechnutí přestane pokoušet vstát. Naštěstí, protože proti jeho vůli bych ho na zemi dlouho neudržel.

„Zůstaň v klidu,“ syknu přesto pro jistotu varovně. „Když se nehejbeš, nevidí tě.“

„Cože?“ nechápe Denis. Adrenalin, alkohol a dozvuky kvílení mlžné příšery se v jeho hlavě perou o nadvládu a ve výsledku ho nechávají totálně zmateného.

„Prostě se nehejbej.“

Nemám zrovna náladu na složité vysvětlování. Naštěstí po něm Denis ani nepátrá, možná je ve svém aktuálním zmatku rád, že někdo ví, co dělat. Jo, kéž bych to vážně věděl. Opatrně se nadzdvihnu na lokti, jenom maličko, tak abych se mohl podívat za sebe. Duchovitá potvora se třepotá kousek od nás, ale pokud mohu soudit, nedívá se naším směrem. Bezva. Proskenuju pohledem okolí a pak kývnu k nejbližšímu náhrobnímu kameni dost velkému na to, aby nás mohl jakž takž krýt.

„Na tři k tamtomu hrobu. A mákni, než si všimne, co děláme, kapišto?“

Denis poslušně kývne. Tak dobře.

„Jedna,“ začnu odpočítávat a po očku sleduju přízrak. „Dva.“ Opatrně se odsunu stranou, aby se Denis mohl zdvihnout. Přízrak dál filcuje hřbitov a nás si nevšímá. Zhluboka se nadechnu a připravím se na start.

„Tři,“ dokončím odpočet a nešetrně Denise postrčím vpřed.

Poslušně vyrazí a já pádím za ním. Je to jen pár kroků, ale i tak když doběhneme na místo a zapadneme za kámen, frčí už přízrak nadšeně naším směrem. K jeho smůle zmizíme za náhrobkem včas, takže utře hubu. Alespoň nás počastuje dalším zklamaným zavytím. Ať si to užije, hajzl. Dám si chvilku na popadnutí dechu a pak se zamračím na svého společníka.

„Cos to tam předváděl?“ zavrčím.

Denis se zatváří trochu omluvně a trochu trucovitě.

„Exorcismus.“

Pokusím se vybavit, co jsem z jeho přednesu zachytil.

„Latinsky?“ ujistím se. „Umíš exorcismus latinsky?“

„Jasně. Jak jinak bych ho měl umět?“

Denis vypadá vážně překvapeně a já nejspíš taky, i když něčím jiným než on. Aby někdo jen tak začal sypat z hlavy latinské vymítání, to se hned tak nevidí. Zvlášť když je nametený. Výkon hodný potlesku, bohužel totálně na hovno.

„Marná snaha,“ ujistím ho. „Hřbitovní přízraky nemají s peklem nic společného. Exorcismus na ně neplatí.“

„Hřbitovní přízraky?“

„Jo, takový roztomilý duchové, vzteklí jak oholenej ratlík a zatraceně vražedný. Olda nejspíš nekecal, když tvrdil, že starýho Bartoloměje sejmulo strašidlo. Příznaky by odpovídaly.“

„Příznaky?“

Protočím oči. To jsou mi dotazy tohleto.

„Náhlá smrt, připomínající mrtvici nebo selhání srdce,“ objasním Denisovi suše. „Ve skutečnosti tě prostě, jak to trefně popsal svůdce Oldřich, vycucne jak to rajče.“

„Vycucne? Jak? Vždyť ani není hmotný.“

„Saje životní sílu, na to tělo nepotřebuje. Naopak. Tak jak je, do tebe vletí, a než se naděješ, jsi kaput. Doktoři pak smutně pokývají hlavami, vyloučí cizí zavinění, podepíšou úmrtní list a vyjádří upřímnou soustrast pozůstalým.“

Denis můj popis chvíli tráví, pak se opatrně nadzdvihne a vykoukne přes okraj náhrobku.

„Může nás tu najít?“

Z jeho tónu pochopím, že mi věří. Potěší mě to, ale zároveň i překvapí. Lidi mají dneska tendenci věci mimo jim známou realitu zkoušet vysvětlit nějak racionálně. Viděl jsi ducha? To bude nejspíš hra světel. Slyšíš ho kvílet? Nejspíš nějaké větve vrzající ve větru. Pochopitelné, bohužel v naší situaci zatraceně nebezpečné, takže je Denisova důvěra vážně uklidňující. Obavy v jeho hlase už ne. Jestli se sesype, jsme mrtví, ať už mi věří, nebo ne.

„Když se nebudeš moc mlít, tak nemůže,“ poklepu mu konejšivě po rameni. „Zvuky nevnímá, a jak už jsem říkal, co se nehýbe, nevidí.“

Denis se trochu uvolní, bohužel mu v tu chvíli dojde, že je to celé nějak divné.

„Jak to všechno víš? Myslím, co je zač a tak,“ zapátrá. „Nebo si ze mě děláš prdel?“

Naděje v poslední otázce se nedá přeslechnout, bohužel ho musím zklamat.

„Vím to, protože už jsem takovouhle potvoru viděl,“ sdělím mu. „Jo, zní to praštěně a těžko se tomu věří, zvlášť když ti dneska všechno vědecky vysvětlí chytří pánové v oblecích a laboratorních pláštích. Sám jsem tomu odmítal uvěřit dost dlouho, ale zkušenost mě přesvědčila. Tvoje smůla je, že nemáš můj čas na rozmyšlenou. Buď budeš poslouchat, co ti říkám, nebo usoudíš, že z tebe dělám debila, a zařídíš se po svém. Zvaž ale, že pokud z tebe debila nedělám, může tě nevíra z fleku stát život. Není lepší být chvíli někomu k smíchu než riskovat, že pácháš sebevraždu, jen aby sis zachoval ego?“

Zmlknu a čekám, co Denis na můj projev. Beztak mě nenapadá, co dalšího říct. I takhle jsem si valnou část vypůjčil z řeči, kterou ke mně měl krátce po našem seznámení Simon.

Vzpomínka na Simona mi roztáhla rty do kyselého úsměvu. Toho bych tu teď sakra rád měl. Bohužel Simon teď buď pokojně spí ve svém pražském bejváku, nebo nahání nějakou nadpřirozenou potvoru. V Praze se každou chvíli nějaká najde, to je tím magickým podložím. Naštěstí jsou ve většině případů relativně neškodné a maximálně děsí západní turisty, ne jako náš mlžný miláček tady. Ten povstal, aby zabíjel, a podle toho, co nám vyprávěli v hospodě, už to i udělal. Minimálně jednou.

„To byl ale proslov,“ přeruší Denis moje úvahy. „Skoro dojemnej.“

Snaží se, aby to znělo pobaveně, ale stopa úzkosti mu v hlase zůstává. Přeci jen, ta ječící potvora tu je a on ji viděl i slyšel. Dost těžko se beze zbytku přesvědčí, že je to jen mámení smyslů otupených pitím, byť zrovna teď nejspíš vidí z přízraku akorát mlžný opar mezi hroby. Když zrovna neútočí, neudržují si přízraky nijak ostrou podobu. Bohužel to neznamená, že v tu dobu nejsou nebezpeční. Pořád jsou zatraceně rychlí a ochotní skočit po čemkoliv, co se pohne.

„Naučenej,“ přiznám a plácnu rukou do kamene vedle sebe. „Sedni si a nečum na něj pořád. K ničemu ti to nebude. Tak daleko, aby se mu dalo zdrhnout, se neodvalí. Tady naposled viděl kořist, tak se tu teď bude držet. Nejspíš až do rána. Což mimochodem znamená, že my si tu posedíme taky, takže si klidně udělej pohodlí.“

Poslušně se sveze vedle mě.

„Odkud to všechno víš?“

„Od Simona,“ pokrčím rameny. „On je… No, v civilním životě právník, ale jinak honí tyhle potvory už roky. Začalo to z jeho strany trochu jako pomsta, víš. Možná to pořád ještě trochu pomsta je. Ale dneska už asi spíš zvyk. Prostě se těžko přestává, když jednou začneš.“

„Pomsta? Za co?“ vyloví Denis z mého zmateného vysvětlování.

„Za manželku. Ona… Prostě umřela a nebylo to úplně přirozené. Simon na to přišel a rozhodl se to vyřešit po svém.“

Nechce se mi rozvádět podrobnosti a Denis naštěstí nenaléhá. Nejspíš nestojí o depresivní historky.

„A ty ses k němu dostal jak? K Simonovi myslím. Jste nějak příbuzní nebo něco?“

„Ale ne, nejsme.“ Ani tohle se mi nechce rozebírat. Ne proto, že by tahle historka byla nějak depresivní, jako spíš že to je smutná ukázka, do jakého průšvihu se může dostat nadržený panic s chandrou. „Já se s ním seznámil náhodou, když lovil ve Vltavě rusalku,“ shrnu svůj zážitek do jedné věty a doufám, že se v tom Denis nezačne rýpat. Naštěstí ho víc zaujme ta nadpřirozená část než moje role v celém příběhu.

„Ve Vltavě jsou rusalky?“

V duchu se ušklíbnu nad jeho nadšeným zájmem. Tohle bude zjevně na dlouhé mluvení. Na druhou stranu, čas máme, takže se ani nebráním pokračovat ve výkladu.

„Málokdy. Není na ně dost čistá. Ale občas, když je konstelace vhodná, tak se můžou objevit. Před dvěma lety tam byla a já jí trošku naběhl pod ruku,“ upustím další kus opatrně. „Naštěstí po ní Simon zrovna šel a dostal ji dřív než ona mě. A pak mi nabídl, že mě naučí, jak se těmhle věcem bránit.“

„A tys to vzal.“ Denis spíš konstatuje, než se ptá. Ostatně to je celkem zjevné, když ho tu poučuju o hřbitovních přízracích.

„Vzal, nakonec.“

Nakonec. Nejdřív jsem se zoufale pokoušel sám sebe přesvědčit, že rusalka je pitomost a ta nádhera, co mě málem utopila, byla nějaká ubohá existence, co jí přeskočilo z chlastu nebo prášků. Moc mi to přesvědčování ale nešlo. Přes den jsem byl ještě jakž takž schopen vzpomínky zakrýt běžnými starostmi, ale v noci si mozek pracoval po svém. Když se mi noční můry nepřestaly vracet ani po měsíci, vzdal jsem to a pokorně se došoural za Simonem.

Od té doby za ním a s ním chodím pravidelně. I na noční lovy. Alespoň na ty, u nichž věří, že je zvládnu. Přeci jen by rodičům těžko vysvětloval, že mě něco sežralo cestou z divadelního představení. Jo, naši věří, že mě ten milý právník bere po nocích za kulturou a po odpolednách mě učí základy práva. Táta už si mne packy, jak bude mít ze syna advokáta. Bude chudák zklamaný, na práva jít nehodlám ani za zlatý prase, ale zatím mu naději neberu. Alespoň neprotestuje proti našim schůzkám. A nějakou tu právničinu do mě Simon nakonec opravdu i hustí. Když člověk pobíhá po nocích Prahou a nahání stvoření, o nichž většina ani nevěří, že existují, hlubší povědomí o právech a povinnostech řádného občana se mu může hodit.

Líčím Denisovi, jak to se Simonem válíme, a on se zjevně baví. Občas se i tlumeně uchechtne. Když přidám k dobru historku o vilné jeptišce, zasměje se dokonce nahlas. Vzápětí si ovšem připlácne ruku na pusu a opatrně se rozhlédne.

„Promiň,“ zašeptá pak. „Nevšiml si nás?“

Nekompromisně mu zabráním vstát a zkontrolovat situaci.

„Po hlase určitě ne,“ ujistím ho. „To už jsem ti říkal. Jestli tu ale budeš poskakovat jako čamrda, všimne si nás zaručeně, takže seď a neplaš.“

Denis poslušně kývne, sedí a neplaší. Jenom řeč ho nějak přešla a já taky mlčím. Zábavné historky jsou možná dobré na rozptýlení obav, ale když zapomeneme na nebezpečí příliš, mohlo by se nám to ošklivě vymstít. Ve svorném mlčení se tiskneme k náhrobku a čekáme. Na rozednění, nebo alespoň na nějaký spásný nápad, jak z téhle šlamastiky ven. K rozednění je bohužel daleko a spásný nápad nepřichází. Zato mě začíná studit zadek, jak se mi na něj lepí promočené kraťasy, sáknoucí vlhkost z bouřkou zalitého hrobu.

Začínám se klepat a napadne mě, že si tenhle výlet na pivo nejspíš odnesu pořádnou chřipkou. A máma zas bude poletovat kolem a vzdychat, že jsem chudáček slabý na plíce a podobné pitomosti. Dělá to pravidelně od doby, co jsem jako malý skončil se zápalem plic v nemocnici, a je marné jí vysvětlovat, že jsem naprosto v pořádku. Dokonce si od doktorky vymohla nějaké prdlé potvrzení, že nemusím chodit do školky, a do školy mi vymohla roční odklad. Prý abych pořádně zesílil.

Jestli přijedu byť jen s rýmou, nejspíš se pokusí zažalovat školu za ohrožení mého křehkého zdraví a já budu po zbytek studia za totálního blba. Pokud se ovšem vůbec dostanu domů. Taky nás tu oba může dostat přízrak. Zimomřivě si obejmu ramena a cítím touhu se zdvihnout a vyrazit pryč. Vím, že je to pitomost, ale jak čas běží, přijde mi to čím dál tím přitažlivější. Nakonec, jaká je šance, že se dokážeme maskovat před přízrakem celou noc? Stačí jeden pohyb ve špatnou chvíli a…

„Ty hele, nešlo by něco…?“ přeruší moje temné myšlenky Denis.

„Co?“ štěknu naštvaně. Nemám na vybavování náladu.

„Cokoliv. Někoho zavolat třeba.“

„Jasně, speciální jednotky lovců duchů.“

„Pokud to pomůže…“

Hodím po Denisovi pohledem a uvědomím si, že se k náhrobku tiskne jak k milence, akorát se netváří zamilovaně, ale zoufale. A taky mi dojde, že k tomu zatracenýmu kameni lnu skoro stejně jako on.

„Hajzle zasranej,“ zakleju.

„Já nechtěl…“

„To nebylo na tebe,“ uklidním svého společníka.

Ne, nebylo to na něj. Moje kletba patří mlžné mátoze, před kterou se schováváme. Přízrak loví, a protože co se nehýbe, nenajde, snaží se přimět případnou kořist k pohybu. Strachem, zoufalstvím, beznadějí, touhou utéct od všeho a všech. Teď, když si to uvědomuju, ten tlak jasně cítím, ale s vědomím, že nejde o moje vlastní pocity, se mu odolává snáz. Konejšivě poplácám Denise po ruce.

„Nenech se rozhodit,“ uklidňuju ho. „Panika je přesně to, co ta svině duchovitá potřebuje.“

„Já se snažím. Ono se to ale snáz řekne, než udělá. Bojím se, že to do rána nedám. Navíc jestli nenajdeme způsob, jak se odsud v dohledný době dostat, půjde nás hledat máma.“

Zatnu zuby. Denis má pravdu. Tříďa se nás nejspíš nakonec vydá hledat a riziko, že při tom zavítá i do hájemství přízraku, není tak malé, abych ho byl ochotný prostě hodit za hlavu. Sice ji nijak zvlášť nemiluju, ale že bych ji chtěl nechat umřít, protože jsem si naběhl do průšvihu, to rozhodně ne. Otázka, jestli se vydržíme schovávat dost dlouho, tím padá. Musíme se odsud dostat. Kupodivu mi to vědomí dodá nečekanou energii.

Rozhlížím se kolem, a dokonce si troufnu vykouknout i zpoza náhrobku. Přízrak je docela daleko, ale ne tak, jak by se mi líbilo. Svezu se zpátky na zem a seznámím Denise se svým pozorováním.

„Odsud až k plotu to na jeden zátah nedáme, na to je moc blízko. Navíc lezení přes plot zabere čas, který nejspíš nebudeme mít. Ale mohli bysme to zkusit k bráně, není to k ní o moc dál než přímou cestou k plotu a hádám, že se nezamyká, když sem mohl v noci starý Bartoloměj.“

„Pokud ji pak nezačali na noc zamykat, když dědouše kleplo,“ zchladí moje nadšení Denis a opatrně vykukuje směrem ke kovaným vratům. „Navíc, jestli to nestihneme k plotu, jak se chceš dostat až tam?“

„Přískokem,“ pokrčím rameny. „Od hrobu k hrobu.“

Denis viditelně váhá, ale protože lepší nápad nemá, nakonec kývne.

„Za zkoušku to stojí. Lepší než tu sedět jak kachna na rybníce.“

***

Pobíhat uprostřed noci po hřbitově je zábava k nezaplacení. Několikrát jsem se málem přerazil, jednou dokonce o vlastní nohu. Ale jinak to nebyl tak špatný nápad. Když z naší naposledy dosažené pozice zkontroluju vzdálenost k bráně, musím s uspokojením konstatovat, že jsme určitě skoro v cíli. Navíc odsud už je vidět, že vstup opravdu nezamykají. Vlastně ani pořádně nezavírají. Jedno křídlo vrat je viditelně pootevřené. Teď jen aby se ta potvora opravdu držela hřbitova.

Lovím z paměti, co o přízracích vím. Straší na hřbitově, kde je pohřbené jejich tělo, fajn. To ale nezaručuje, že z něj nevyběhnou, když po někom půjdou. Bohužel ani nic jiného z toho, co mi o nich Simon říkal, tenhle problém uspokojivě neřeší. Asi nám nezbude než to zkusit na vlastní kůži. Dám si chvilku na vydýchání a kývnu na Denise.

„Na jeden zátah ven a tam k zemi. Pro jistotu. Nevím, jestli nevyletí za náma.“

Denis kývne a zdvihne tři prsty jak v akčním filmu. Kývnu nazpátek a cítím, jak mi srdce stoupá do krku. Všechno, nebo nic. Modlil bych se, ale jsem ateista.

Za bránu jsme to stihli a k zemi nakonec vlastně taky. I když trochu jinak, než jsem původně plánoval.

„Miro del,“ ozve se z pode mě přidušeně a já si uvědomím, že jsem dopadl do měkkého. Až moc měkkého. Odkulím se a ze země se zdvihne postava nepopiratelně ženská. Automatickým pohybem si urovná tričko a pohledem při tom těká mezi mnou a Denisem. Oba se ještě válíme po zemi a pohled na nás musí být prostě úžasný.

„Stě v poriadku?“

Divný dotaz, když zvážím, že na spodku naší valné hromady skončila ona.

„Naprosto,“ ujistím ji. „A co ty? Co tu vůbec děláš?“

Neznámá můj dotaz ignoruje a místo toho zamíří k bráně, za níž se se vzteklým skřípáním třepotá přízrak. Otázku, jestli dokáže opustit hřbitov, si tak můžu odškrtnout. Zato otázka, co tu ta holka blbne, vyvstává přímo bolestivě.

„Nelez tam,“ zavrčím na ni a hrabu se na nohy, stejně jako o kus dál Denis. Nevím, jestli by to kterýkoliv z nás stihl včas, ale naštěstí se na půl kroku od brány zastaví sama.

„So keres, miro laskica,“ říká skoro prosebně a přízrak k mému překvapení sklapne, i když od brány se nevzdaluje. Třepotá se za ní a já bych přísahal, že tu holku sleduje, i když se vůbec nehýbe, takže by ji neměl vnímat. Pokouším se z paměti vylovit něco, co by dalo scéně přede mnou smysl, ale marně.

„Měli bysme jít odsud.“

Denis si s podivností situace problémy nedělá. Nejspíš proto, že ani netuší, jak divná je. Dojde k holce, vezme ji za ruku a pokusí se ji odvést pryč, ale nesetká se s kladnou odezvou. Holka se mu vysmekne a dál čučí na mátohu za branou.

„Já musim tam,“ kývne pak k hřbitovu.

„To ani náhodou. Zabije tě.“

Denis znovu hrábne po její ruce a tentokrát stiskne mnohem silněji, takže se holka i přes zjevnou snahu vyprostit nedokáže. Přestane se tedy cukat a místo na přízrak se zadívá na Denise.

„Tak to má byt. Patřím mu. Já nesu jeho klid.“

Skoro zpívá a její hlas zní měkce a konejšivě. Denisův pohled zeskelnatí a stisk povolí. Holka kývne, otočí se nazpátek a naběhne si přímo do mě.

„Ty jsi vědma,“ obviním ji. „Cikánská vědma, přiznej se.“

Pokusí se mě obejít, ale snaží se marně. Pokud mě nechce natlačit přímo na čekající přízrak, nemá šanci.

„Devla, devla, de o mirno–“

Vrazím jí pohlavek. Normálně holky nebiju, ale rychlejší způsob, jak ji přimět zmlknout, mě nenapadl. Nepřitlačím moc, ale stačí to. Přestane prozpěvovat a zdvihne ruku k tváři.

„Pusť mi.“

„Odpověz mi. A nezkoušej na mě čarovat, jsem moc nasranej, než aby to zabralo.“

„Nejsem vědma,“ skoro vzlykne. „Baba byla. Já jsem jenom…“

„Hloupá holka, co něco pochytila od báby a teď se předvádí,“ otaxuju ji. „Co tě kouslo, že se pokoušíš spáchat sebevraždu?“

Místo odpovědi se sveze k zemi a zaboří obličej do dlaní.

„Našti me dživav, nane man pativ,“ vzlyká.

Vrhnu tázavý pohled po Denisovi, ale ten jen bezradně pokrčí rameny. Zjevně jí nerozumí o nic víc než já.

„Nešlo by to česky?“ zkusím to přímo u ní. „Po cikánsku neumím.“

„Nemám čest, nemůžu žít,“ vypadne z holky mezi vzlyky. Bohužel není jasné, jestli jde o překlad toho, co už říkala, nebo o pokračování lamentace.

„Poslouchej, co kdybysme si támhle sedli a tys nám vysvětlila, o co tu kráčí?“ přidřepnu k ní a ona ke mně zdvihne uslzené oči.

„Tu sal sor,“ sdělí mi. „Máš silu bojovníka.“

„Hmm, bezva.“ Netuším, co jiného na tohle říct.

Popadnu ji za loket a naznačím, že by mohla vstát. Nevím, jestli to je mojí silou bojovníka, ale tentokrát se nezpěčuje a nechá se odvést bokem. Denis jde s námi, šklebí se na mě při tom jako puberťák a významně kroutí očima. Pitomeček jeden. Neměl by tu ten dospělejší náhodou být on?

***

Sedíme v pangejtu, silnici za zády, hřbitov ve výhledu a mně se do představ neodbytně vtírá obraz nepovedené ikony s pannou Marií, Otcem a Synem. Ne, že bych si připadal nějak božsky, ale naše nová známá se vážně jmenuje Marie, a navíc celý dojem v roli Ducha svatého přičinlivě doplňuje velice nesvatý hřbitovní přízrak, vytrvale se třepotající těsně za zdí hřbitova.

Marie vedle mě tiše popotahuje a Denis po její druhé ruce se baví sbíráním kamínků ze štěrkové krajnice a jejich házením po duchovité potvoře. Moc dobrou trefu nemá, ale stejně ve své činnosti vytrvale pokračuje. Já si zatím v duchu přebírám, co jsme nakonec z naší nové známé vytáhli. Je to příběh jak ušitý pro duchařské historky Oldřicha, hospodského svůdce. Vlastně se překvapivě blíží jeho variantě s žárlivou čarodějkou a nevěrným galánem, až na to, že vraždí ten galán, zatímco čarodějka sedí mezi námi.

„To ti nikdo neřekl, že když máš magii dědičně v krvi, musíš si dát sakra pozor na proklínání kohokoliv a vlastně i čehokoliv?“ dloubnu do Marie a ta jen pokrčí rameny.

„Baba jen říkala, že jsem devátá dcera a magie ve mně žije,“ zamumlá. „Bylo mi osm, když umřela,“ dodá ještě, jako by se tím všechno vysvětlovalo.

Možná i vysvětlovalo. Osmiletému děcku nespíš člověk hlavu s kletbama nezatěžuje, ani když je cikánská vědma a to děcko je jediný pokračovatel rodové magie. Bohužel. Bohužel umřela, a když Marie ve svých šestnácti letech zjistila, že její vyvolený, který jí přísahal lásku nehynoucí, šoustá jinou, nebyl po ruce nikdo, kdo by ji krotil. Se zlomeným srdcem a cikánským temperamentem proklela frajera ve všech řečech, ve kterých dovedla říct alespoň „táhni do pekel“. Záletník samozřejmě nic netušil a spokojeně si užíval života skoro celý další měsíc, než jednoho dne položil motorku tak blbě, že ho ze silnice museli seškrabávat. Mohla to být náhoda, jasně, ale mátoha, vznášející se jen pár metrů od nás, jasně naznačuje, že nebyla.

„Takžes ho proklela a on tu teď straší a bohužel i loví,“ shrnu situaci. „Kdys na to vlastně přišla?“

„Že nemá klid, nebo že zabíjí?“

Marie už je zjevně trošku klidnější, což se mimo jiné projevuje tím, že se víc drží češtiny. Sice mluví měkce, se slovenským přízvukem a občas i jednoznačně slovenským slovem, ale romštině se vyhýbá, což naši domluvu rozhodně zjednodušuje.

„Oboje.“

„Že bloudí – brzo. Ani ne týden, co ho uložili. Totiž… Chodila jsem sem v noci často,“ přizná. „Něco mě sem táhlo. Nevěděla jsem co, ale bylo to silné. Já… Myslím, že mě volal. Vlastně to vím. Teď. Tenkrát jsem jen měla pocit, že bych sem měla jít, chápeš.“

Kývnu. Pouto mezi přízrakem a jeho stvořitelem se takhle nejspíš projevit může.

„A,“ pobídnu ji, když se nemá k pokračování.

„Nešla jsem až dovnitř. Stávala jsem u brány a… No… Prostě jsem ho zahlídla mezi hroby. Byl daleko, ale jak jsem přišla, vyrazil za mnou. Utekla jsem,“ doplní ještě po krátké odmlce. „Hrozně jsem se vyděsila a prostě jsem utekla. Několik dní jsem sem pak nešla, i když jsem ho pořád slyšela. To už jsem věděla, že je to on a že mě volá, ale stejně jsem nešla.“

„Bála ses?“ pobídnu ji, když znovu zmlkne, a ona pokrčí rameny.

„Trochu. A taky… Přála jsem mu to. Dala jsem mu to jediné, co bylo jenom moje, a on to zahodil kvůli jiné. Zasloužil si trpět. Neklidem i samotou. Protože když nepřijdu, je sám a trápí ho to. Poznám to v jeho volání.“

V tomhle prohlášení se ozve ozvuk temperamentu, který ji zřejmě přiměl vyslovit prvotní prokletí. Vzápětí ale Marie vůčihledně schlípne.

„Znovu jsem přišla, až když poprvé lovil,“ vypadne z ní zdrceně. „Protože se změnil pocit, co jsem z jeho volání měla. Byl, no, jako oheň a led zároveň. A zlý, hodně zlý. Ale přišla jsem pozdě. Když jsem dorazila, pan Málek už byl mrtvý.“ Do hlasu se vrátí chvění potlačovaného pláče a její ruka najde moji. Snad si to ani neuvědomuje, jen naslepo hledá nějakou oporu, která by jí pomohla ustát tu vzpomínku. „Já nevěděla, že může i zabíjet,“ zaúpí s nefalšovaným zoufalstvím. „Já měla pana Málka ráda. Kupoval mi sladkosti, když jsem byla malá.“

Slzy znovu vytrysknou a Marie zaboří hlavu do mého hrudníku.

„Našti me dživav, nane man pativ,“ kvílí a máčí mi už tak navlhlé tričko. Z nedostatku jiných nápadů ji neohrabaně poplácám po rameni.

„No jo, no, to bude dobrý,“ bručím konejšivě. Alespoň doufám, že to zní konejšivě. Každopádně to pomůže alespoň natolik, aby přestala kvílet a nasolovat mi oblečení. Znovu se posadí, i když moji ruku nepustí. Předloktím si utře slzy, nebo je spíš rozmaže po celém obličeji a rozhodně zavrtí hlavou.

„Nebude,“ prohlásí. „Dokud nenajde klid, bude zabíjet dál a já tu nemůžu být každou noc, abych mu zabránila. Dneska jsem to sem zvládla až takhle pozdě, protože máma je pryč s nějakým, co já vím kým, a Vaneska nemohla usnout. Rostou jí zuby, takže zabrala až k jedenácté a já usnula s ní. Vyrazila jsem hned, jak jsem to zase ucítila, ale nebýt tebe, stejně bych přišla pozdě.“

Pevně stiskne moji ruku a já cítím, že vůčihledně rudnu. Ještě že je tma.

„Hele, možná štěstí ne.“ Denis na chvíli přestane ostřelovat přízrak a prokáže, že celou dobu poslouchá. „Kdybys dorazila dřív, co bys asi tak dělala? Naběhla mu do rány místo nás?“

„Zastavila bych ho,“ odpoví Marie, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. „Po mně nejde, víš? Nevím proč. Od té noci, co poprvé lovil, jsem byla vždycky uvnitř s ním a nikdy po mně nešel.“

„Pouto s tvůrcem,“ poučím oba s převahou znalce. „Stvořila jsi ho, takže je s tebou určitým způsobem spjatý, nebo tak něco.“ Pokouším se rozpomenout na podrobnosti, ale moc mi to nejde. „Prostě z jeho pohledu nejsi kořist, takže se klidně můžeš na hřbitově promenovat do aleluja,“ dokončím trochu kulhavě.

„Nejspíš máš pravdu,“ připustí Marie už klidně. „Ale na tom stejně nezáleží. Já ho přivolala, já ho musím zastavit. Pochopila jsem to už poprvé, ale bála jsem se toho. Doufala jsem, že časem třeba zmizí sám.“

„Časem asi ano,“ potvrdím. „Až vyprchá síla tvojí kletby. Špatná zpráva je, že to může trvat roky.“

„Právě. A já ho nedokážu celé ty roky hlídat. To už je teď jasné. Zato ho můžu uspat hned teď.“

Začne se zdvihat, ale stáhnu ji nekompromisně nazpátek.

„Máš představu, o čem mluvíš?“

„Jistě. Moje magie ho probudila, moje magie ho uspí. Mira but, mira rat, mira dživipen.“

Tentokrát překlad nepotřebuju, mám dost dobrou představu, jak může přízrak uložit jeho vyvolavatel, a Marie se tváří dost jednoznačně na to, abych nepochyboval, že ona to ví taky. Zavírák, který vyloví z kapsy volné sukně, mě v tom jen utvrdí.

„Jak jsi na to přišla? Pochybuju, že ti to řekla tvoje babička.“

„Vidím to. Cítím to.“

Oči jí zaplanou uhrančivým světlem a přízrak za plotem začne nepříjemně skřípat. Magie se hlásí o slovo, k čertu s ní. Využiju toho, že pustila moji ruku, a jednu jí vlepím. Dneska v noci už podruhé, ale proč ne, napoprvé to zabralo. Zabere to i napodruhé. Oči jí zase ztmavnou a její duchovitý galán sklapne.

„Nepůjdeš se podřezat na jeho hrob,“ oznámím jí rozhodně. „Existují i jiné způsoby, jak přízrak zlikvidovat.“

„Neznám jiný,“ odporuje mi trucovitě.

„Já jo,“ odseknu a upřímně doufám, že nelžu. Jasně, už jsem se Simonem na přízrak vyrazil, ale všechnu práci udělal Simon sám. Já jen koukal, poslouchal a dělal si poznámky. Mentální. Naštěstí mám dobrou paměť. Rituál bych měl dát, alespoň po teoretické stránce určitě, problém je spíš v té praktické. Konkrétně ve chvíli, kdy se člověk a přízrak přetlačuje, kdo má silnější vůli. Jestli se v tomhle přeceňuju, jsem v prdeli. Odmítnu o tom jen uvažovat a raději se soustředím na jiné věci.

„Potřebuju se připravit, sehnat pár věcí a tak. A potřebuju něco, aby mně ten tvůj galán neskočil za krk, jakmile strčím nos za bránu. Dokážeš ho udržet?“

„Dokážu. Dokážu ho na chvíli skoro uspat, pokud chceš. Baba mě naučila pár konejšivek, už jsem je na něj zkoušela. Jen to bude chvilku trvat, než bude dost klidný, abys mohl dovnitř i ty.“

„Neva, taky neseženu potřebné hned. A když už tak o tom mluvíme, dej mi tu kudlu. Jednak se mi může hodit při shánění a pak bych nerad, aby tě napadla nějaká pitomost. Dostanu ho, aniž by ses musela zabíjet. Aniž by se kdokoliv musel zabíjet,“ přesvědčuju ji a hlavně sebe. Marie ke mně zdvihne vlahý pohled.

„Dostaneš. Jsi bojovník a ochránce,“ usměje se a bez námitek mi vloží nůž do natažené dlaně. Pak se otočí a ladným krokem vyrazí ke hřbitovu.

„Dobrý,“ zazubí se na mě Denis. „Jsi lepší svůdník než Olda z hospody. Holt ukázaná platí, co naděláš.“

„Ještě jsem nic neukázal,“ zavrtím hlavou, zaháněje podivně opojný pocit, který ve mně Mariina slova vyvolala. Marie o mé schopnosti přízrak zvládnout možná nepochybuje, ale je taky zjevně přesvědčená, že bych dokázal celý hřbitov přestěhovat na Měsíc, kdybych si vzpomněl.

„Netvař se jak na funuse,“ vytrhne mě z ponurých myšlenek Denis. „To dáš. Pomůžu ti.“

„Leda do hrobu,“ schladím jeho nadšení. „Nemáš ani páru, co je kdy potřeba. Budeš mi překážet a plést se pod nohy. Raději bys měl vyrazit do kempu, než tvoji máti napadne, že nás půjde hledat. To by mi pomohlo nejvíc.“

„Jasně, protože až tam dorazím, určitě se nebude ptát, kde jsem tě nechal,“ ušklíbne se Denis. „A určitě se nerozhodne sem pro tebe přijít a odtáhnout tě za ucho, když jí to řeknu.“

Denisova námitka je zatraceně přesná a překazí mi snahu dostat mimo ohrožení alespoň jeho. Na hřbitov ho ale během rituálu pustit nehodlám.

„Chceš mi vážně pomoct?“ zeptám se vážně.

„Že váháš.“

„Fajn, tak až na to s Marií vletíme, zůstaň tady a hlídej, jestli někdo nejde. Rozhodně nestojím o to, aby nám někdo vpadl doprostřed akce.“

Mluvím smrtelně vážně, a tak naprosto nechápu, proč se Denis po mém požadavku zhroutí v záchvatu smíchu. Přinejmenším dokud si ho nezopakuju v duchu znova.

„Pitomče,“ praštím pak Denise do ramene. „Až ji budu chtít ojet, nebudu to dělat na hřbitově. A zklidni se, potřebuju ještě pomoct s přípravou. Jak jsi na tom s botanikou?“

„No, poznám pampelišku a sedmikrásku, jestli ti to pomůže,“ dostane ze sebe Denis mezi záchvaty smíchu. „A kopřivu.“

Odevzdaně zavrtím hlavou. To je mi pomocník na baterky, tohleto. Vydám se pátrat po proprietách k zažehnávání a Denis, který se konečně uklidní, se ke mně přidá.

***

Náhrobní kámen oznamuje každému, koho to snad zajímá, že tu leží Lukáš Martinec, který opustil svět živých v nedožitých devatenácti letech.

Až na to, že ho tak docela neopustil, pomyslím si, když mi pohled padne na přízrak vznášející se kousek ode mě. Ex-Lukáš se vlní v rytmu houpavé melodie, kterou mu neúnavně prozpěvuje Marie, a vypadá omámeně, pokud to tedy jde u smotku mlhy určit. Rozhodně po mně nejde, což je od něj milé. Horší je, že Mariin zpěv uspává i mě. Raději se soustředím na rozmisťování bylin, které jsme s Denisem nasbírali.

Nakonec jsme byli překvapivě úspěšní a já teď umělecky aranžuju na hrob spletence z kozlíku lékařského, rudých květů máku, a dokonce i několika snítek hyacintu, získaných díky tomu, že lidé pořád ještě zachovávají některé staré zvyky, i když už dneska málokdo zná jejich pravý důvod. Konkrétně hyacinty, které se dnes na hroby sázejí nejspíš hlavně proto, že jsou nenáročné a hezky kvetou, měly původně zajistit mrtvému mír a klidné spočinutí. Velká škoda, že Lukášovi rodiče zvolili jako výzdobu raději zakrslé růže. Růže je možná taky hezká, když kvete, ale mrtvého v hrobě neudrží. Namísto konejšivé zeleně tak teď hrob zdobí jen uschlé trnité kmínky a Lukáš straší po hřbitově a loví.

„Haju, haju, sovel dží…“ brouká Marie.

Položím poslední svazeček kytek a z kapsy vylovím hrst větévek cypřišku a rozhodím je kolem. I ten se pořád ještě na hřbitovech sází a i u něj bych vsadil boty, že lidi netuší proč. Já to ještě před rokem nebo tak nějak taky netušil, ale teď upřímně doufám, že síla otevírat mrtvým brány mezi světy mu není přisuzována nadarmo. Osobně bych dal přednost kadidlu, ale to bych teď jen těžko sháněl. Rozhodím větvičky kolem a přehlédnu své dílo. Nebo se alespoň pokusím přehlédnout. Moje baterka mele z posledního a spíš skomírá, než svítí, takže se nakonec prostě rozhodnu, že to takhle musí stačit, a přejdu k druhé části akce.

Zkontroluju, že je ochranný kruh z větviček jeřábu kompletní. Tady si dám záležet víc, koneckonců na něm hodně záleží. Jeho úkolem je totiž udržet mi Lukáše od těla, až opadne působení Mariiných ukolébavek. Pak zpoza pasu vytáhnu Denisův úlovek. Na člověka, který se prohlašuje za botanického ignoranta, projevil nakonec překvapivou znalost rostlin a vlastně jen díky němu svírám snítku kerblíku. Já ho poznám leda po květu a na ten je touhle dobou ještě brzo. Strčím si několik listů do pusy a rozžvýkám. Nechutná špatně, ale hlavní důvod, proč se s ním cpu, není touha něco smlsnout. Jeho účelem je usnadnit mi komunikaci s mrtvým.

Nakonec se vytasím s Mariiným žabikuchem. Tenhle kus se mi vůbec nelíbí, ale potřebuju spojení mezi sebou a přízrakem posílit přidáním něčeho ze sebe a krev je dobré médium. Zatnu zuby a říznu se do prstu. Zamrkám, když čepel projede kůží, nechám trochu krve skápnout mezi listy kerblíku a pak ustoupím do připraveného kruhu. Možná hodlám nabídnout přízraku kus sebe, abych ho dokázal uložit k věčnému odpočinku, ale to neznamená, že mu budu dělat otevřený bufet. Jeřáb by mi ho měl udržet od těla, až přijde na lámání chleba. Pro jistotu si jednu větvičku zastrčím i za pas a mávnu na Marii.

„Marie,“ syknu. Cikánečka ke mně otočí hlavu. „Přestaň prozpěvovat a pojď sem,“ velím. „Teď je řada na mně.“

Holka chvíli vypadá, že nechápe, co po ní chci, ale pak přeci jen poslechne a vstoupí do ochranného kruhu. Jakmile ji síla jeřábu obklopí, Lukáš viditelně zneklidní. Čas zjistit, jestli jsem opravdu schopný zvládnout přízrak, nebo si jenom honím trenky.

Zhluboka se nadechnu, zavřu oči a snažím se soustředit na ten kousek sebe, který jsem nechal mimo chráněné pásmo. Zoufale rád bych tu měl Simona, aby to udělal za mě, nebo měl alespoň možnost si zažehnávání nejdřív vyzkoušet na nějakém trenažéru, ale Simon je mimo dosah a trenažéry na tyhle hrátky neexistují. Prostě jedete rovnou naostro, a buď to dáte, nebo nedáte. Pokud to nedáte, můžete si nechat tisknout parte. Nebýt Marie, ani mě nenapadne riskovat, ale bytostně se mi příčí představa, že si tu sedne na Lukášův hrob a podřeže si žíly. Moje varianta má alespoň šanci, že nebude obsahovat další mrtvé.

Pojď si na mlsku, lákám přízrak v duchu. Pojď si pro tu sílu, než ji pohltí zem.

Nevím, co jsem čekal, že se stane, až se spojení naváže, ale to, co přijde, překoná všechny moje představy. Vlna spalujícího hladu, zlosti a zoufalství do mě narazí silou bouracího kladiva. Lapám po dechu a rovnováhu udržím spíš náhodou. Oči se mi otevřou samy od sebe, ale stejně nic pořádně nevidím, protože svět kolem mě lítá jak na kolotoči. Raději je zase zavřu, než se z toho víření pozvracím. Spojení s přízrakem pak znovu otevírám zatraceně opatrně.

Tentokrát náraz čekám, takže mě jeho síla z rovnováhy nevyvede. Nechávám emoce vířit kolem sebe a hledám. Hledám a doufám, že najdu, protože i když tuším, co hledat mám, nemám představu, jak to bude reálně vypadat. Nakonec to ale přijde skoro samo. Ze záchvěvů zoufalství a vzteku se vynoří touha po klidu. Je to jen malá vlnka v porovnání se zbytkem emočního víru, ale je tak jiná, že ji nemůžu přehlédnout. Sáhnu po ní a přiživím ji silou z vlastních zásob.

Víte, že když někdo bere vaši sílu žít, docela to bolí? Já to věděl. Simon mě varoval, když mi principy zažehnávání vysvětloval. Jenže jedna věc je něco teoreticky vědět a druhá to doopravdy zažít. Bolest mnou projela jako nůž máslem a přiměla mě zalapat po dechu. Naštěstí jak přišla, tak i odešla, bohužel následovaná něčím mnohem horším. Ospalé otupení, které přichází, jak se vás váš vlastní mozek snaží přesvědčit, že nechat věcem volný průběh by bylo tak snadné a pohodlné, může člověka zabít mnohem snáz než předcházející migréna.

I před tím mě Simon varoval, a to několikrát a zatraceně důrazně. Barvitě mi vylíčil, kam by vedlo, kdybych nutkání poslechl a přestal se snažit tok síly proudící spojením korigovat. Jsem tedy připravený, ale i přesto se jen tak tak nenechám spolknout. Udržet si kontrolu je zatraceně náročné. Přetahujeme se s přízrakem o drobečky síly a já se tiše modlím k jakékoliv vhodné entitě, aby už to sakra vzdal a zalezl zpátky do hrobu. Touha po klidu je mým přičiněním už slušně nafouklá, ale ten parchant stejně odolává. Jako by ho pokaždé, když se začne vzdávat, něco popadlo a vytáhlo zpátky. Jako by ho v té jeho zatracené existenci drželo něco zvenku.

Při téhle myšlence ve mně hrkne. Něco zvenku? To snad k čertu…

Upustím ještě trochu síly, ponořím se o kousek hloub do navázaného spojení a hned mám jasno. Přinutím se otevřít oči a pomalu se otočím k Marii, stojící tiše vedle mě. Cikánečka mě nevnímá. Pozoruje svého ex, po tvářích jí tečou slzy a rty se jí bezhlesně pohybují.

„Marie.“ I to jedno slovo mě stojí spoustu sil a chraptím hůř než Dalibor Janda.

Marie ke mně otočí hlavu a já zalapám po dechu. Nejsem nijak extra magicky citlivý, ale kolem ní víří moc jak hustý sirup a stahuje mě do propasti jejích očí. Sevřu ruce v pěst v marné snaze jí vzdorovat a prsty se zatnou do rány po noži. Ostrá bolest mě probere. Popadnu cikánečku za rameno a nešetrně s ní zatřesu.

„Marie! Nech ho jít! Dokud ho nepustíš, nedokážu to!“

„Je můj. Slíbil mi to,“ brání se Marie plačtivě.

„Je mrtvý. Smrt sliby ruší.“

„Ublížil mi. Zlomil mi srdce.“

„A ty jemu vaz! Za mě jste si kvit.“

Marie jen divoce vrtí hlavou a něco drmolí po cikánsku. Zarývám jí prsty do ramene, ale bolest k ní zjevně nedosahuje. Potřebuju, aby zapomněla na starou křivdu. Zoufale to potřebuju, ale jak to udělat?

Hnán náhlým impulsem ji přitáhnu k sobě a políbím. Chvíli se mi zpěčuje, ale držím pevně a její odpor se záhy změní v divoké přijetí. Objímá mě jak topící se záchranný kruh a její moc víří kolem nás, zapomínajíc na zradu i pomstu.

„Tu sal mir. Me som tut,“ šeptá Marie, když polibek skončí a já nepotřebuju překlad, abych věděl, co říká.

„Buď moje, nech ho jít,“ šeptám jí.

Někde vzadu mi skomírající kus zdravého rozumu říká, že to, co dělám, je šílenost, která se mi nejspíš jednoho dne vymstí, ale ve víru Mariiny magie a vyčerpaný soubojem s přízrakem nejsem ochoten ho poslouchat. Nejen proto, že pokud se Marie své vazby k přízraku nevzdá, skončíme tu dneska oba. Chci ji. Potřebuji ji! Znovu ji políbím a pak se mi podlomí kolena, jako loutce, které někdo přestřihl provázky. Když se sunu k zemi, vím, že jsem vyhrál.

***

Klečím na mokré zemi, příliš unavený, než abych dělal cokoliv jiného. Marie klečí vedle mě, objímá mě kolem ramen a něco mi houpavým hlasem prozpěvuje. Je to příjemné a uspávající a já si přeju, aby to trvalo co nejdéle. Pokud možno napořád. Bohužel mi není dopřáno. Ticho hřbitova naruší hlasité hvízdnutí – smluvený signál, že se někdo blíží. Rád bych ho ignoroval, ale Denis se zřejmě učil hvízdat u Nikoly šohaje loupežníka. Tohle hvízdnutí museli slyšet až ve vsi a nejspíš i v kempu. Neznámý příchozí ho slyšel určitě, a i kdyby chtěl původně hřbitov minout, teď se sem podívá zaručeně.

Začnu se hrabat na nohy. Marie taky vyskočí a trochu vyplašeně se rozhlíží. Jasně, ona přece neví, co jsme si s Denisem domlouvali, když tady uspávala ducha.

„To byl Denis. Znamená to, že někdo jde,“ vysvětlím jí. „Asi bys měla zmizet.“

Marie se k odchodu rozhodně nemá. Naopak. Oči jí planou, že by si s nimi mohla svítit na cestu, a rozhodnutí zůstat po mém boku z ní čiší na sto honů. Milé, ale ne zrovna rozumné. Zkusím silnější kalibr.

„Nechceš přece, aby se o tobě říkalo, že jsi… No že sis to rozdala s novým amantem na hrobě svého ex, který se zabil ani ne dva měsíce dozadu?“ přitlačím. „Neboj,“ stisknu jí ruku, když se do jejího pohledu kromě odhodlání začne vkrádat i nejistota. „Nevidíme se naposled. Teď jen není ta správná chvíle.“

Marie se konečně nechá přesvědčit.

„Tu sal mir,“ opětuje můj stisk, vytáhne se na špičky a rychle mě políbí. „Me som tut.“ Pustí moji ruku a zmizí ve tmě. Chvíli za ní koukám a pak se vydám za Denisem.

***

Rozloučili jsme se očividně akorát včas. Než se stačím mezi hroby proplést nazpátek k bráně, avizovaný příchozí tam dorazí taky. Vzhledem k tomu, že je na rozdíl ode mě vybavený plně funkční baterkou, kterou míří před sebe jako palnou zbraní, nevidím z něj ani siluetu, ale jeho identita nezůstane utajená dlouho.

„Můžete mi vysvětlit, co tu vyvádíte?“

Třídní sice neječí, ale i tak se její hlas nese v nočním tichu s nepříjemnou jasností. Takticky couvnu, přenechávaje radosti odpovědi na Denisovi. Koneckonců, já už se dneska nadřel dost.

„Nic. Trochu jsme se zdrželi cestou ze vsi. Mohla bys tu baterku trochu sklopit, než přijdu o zrak?“

Třídní světlo skutečně sklopí k zemi, ale situaci to moc nevylepší. Teď jí je totiž vidět do obličeje a podle toho, jak se tváří, ji synova odpověď neuklidnila.

„Trochu? Netahej mě za fusekli! Je tak pozdě v noci, že je skoro ráno, a místní hospoda zavírá v jedenáct! Kde jste se flákali?“ soptí a já v duchu slíbím oběma Béčkům brutální pomstu. Kdo jiný mohl Hollmance prásknou otvíračku místního výčepu?

„Alexandře?“ zaměří třídní svou pozornost na mě, když Denis položenou otázku ignoruje. „A pravdu, na hloupé výmluvy nejsem zvědavá.“

Jsem utahaný a nemám náladu na dohady, ale její poslední výzva, nebo spíš použitý tón, ve mně probudí ďábla. Když chce pravdu, dostane pravdu.

„Neflákali jsme se. Sbírali jsme byliny a lovili duchy,“ oznámím jí nevinně.

Jestli se jí synova odpověď nelíbila, moje ji doslova uvedla do varu. Kdyby jí vyrazila pára z uší, ani by mě to nepřekvapilo, a když konečně otevře pusu, čekám v podstatě cokoliv od totálního zjebu po bezpodmínečné vyloučení ze školy, ale kupodivu se její hněv snese na Denisovu hlavu.

„Žes nechal holky jít zpátky do kempu samotné, to bych ti ještě prominula, ale co je moc, to je příliš. Jsi tu se mnou, abys mi pomohl ty děcka ohlídat, ne aby se jedno z nich pod tvým dozorem ožralo jak doga,“ soptí.

Takticky spolknu připomínku, že už jsem plnoletý, takže označení děcko je značně nepřípadné. Možná mám občas nápady jako stará Škrábková z Libně, jak s oblibou říkala moje babička, ale nejsem sebevrah.

„Jednak je to ‚děcko‘ plnoleté, takže má zákonné právo si koupit jakýkoliv alkohol, jaký se mu zamane,“ zastane se mých práv svobodného občana Denis. „A druhak měl Alex za celý večer dvě piva a jednu sodovku. Prostě si z tebe dělá jen blbou srandu. Co od puberťáka čekáš?“

No tak ti pěkně děkuju, pomyslím si, ale protože se třídní už zase soustředí na mě, spolknu to a zatvářím se pokud možno kajícně. Hollmanka na mě chvíli vztekle civí, ale pak asi usoudí, že nemá cenu si kvůli nám ničit nervy, otočí se na podpatku a volnou rukou mávne vpřed gestem generála.

„Do kempu a do postele, oba,“ zavelí a vyrazí rázným krokem vpřed.

Poslušně ji následuji, ale když míjím Denise, chytne mě za paži a nekompromisně můj postup zastaví.

„Přeskočilo ti?“ sykne.

Navzdory únavě bystře rozklíčuji, kam svou otázkou míří, a nasadím nevinný výraz.

„Chtěla pravdu, ne? Jako hodný student, chovající úctu ke starším, jsem jí prostě vyhověl.“

Denis vypadá, že má neodbytnou chuť mi jednu ubalit, ale kupodivu nejen, že to neudělá, ale dokonce mi věnuje široký úsměv.

„Chápu. Ovšem v tom případě jsi zapomněl dodat, že navíc morálně korumpuješ nezletilou romskou spoluobčanku,“ zapřede. „Moc dobře jsem tě viděl, jak Marii ocucáváš. S tím jejím duchovitým ex na pozadí jste se úžasně vyjímali. Telenovela hadr.“

„Šmíráku,“ zavrčím, ale Denise tím o dobrou náladu nepřipravím.

„Myslím, že bych měl tvoje opomenutí napravit,“ přede dál spokojeně. „Jako dobře vychovaný syn a budoucí pedagog jsem vlastně přímo povinen to udělat.“

Zatrne mi hůř, než když jsem poprvé zahlídl mezi hroby přízrak.

„To bys mi neudělal. Víš, jaký bych z toho měl průšvih? Nic proti tvojí mámě, ale v tomhle je praštěná pavlačí. Jestli jí to řekneš, udělá ze mě přinejmenším sexuálního devianta. Nemáš představu, čeho je schopná.“

„Aby ses nedivil,“ ujistí mě Denis přátelsky. „Jestli tě to uklidní, tak tenhle přístup praktikuje více či méně na všechny chlapy mezi šestnácti a šedesáti, mě nevyjímaje. Asi za to může táta. Tomu stačilo zahlídnout sukni a neudržel ho v kalhotách. Nakonec ho máma vykopla, ale zůstalo to v ní zaseklý. Prostě už chlapům nevěří.“

Chystám se mu sdělit, že mě to sice mrzí, ale nehodlám se nechat kvůli její sexuální frustraci pověsit za koule do průvanu, jenže zrovna v tu chvíli si Hollmanka všimne, že za ní nejdeme.

„Co je?“ štěkne a znovu nás oslní tou svojí šajnovkou. „Hodláte tam čekat na rozednění? Já mám dvacet minut cesty odsud bandu puberťaček bez dozoru. Pán Bůh ví, co je může napadnout za pitomost.“

„Tak jdi, doběhneme tě,“ mávne na ni Denis. „Mám něco v botě, musím si to vyklepat.“

Je to blbá výmluva, i když ji podpoří tím, že se začne zouvat, ale kupodivu zabere. Čekám, než si Denis znovu zašněruje tenisku, pozoruju vzdalující se světlo baterky a tak trochu usínám ve stoje, takže když na mě Denis promluví, chvíli mi trvá, než se mi jeho slova proderou od uší až do mozku.

„Nechám si tvoje milostný intermezzo pro sebe, ale zadarmo to nebude,“ oznámí mi, trochu si přidupne, aby bota dobře sedla, a vyrazí za matkou.

„Jak ‚zadarmo to nebude‘?“ nadskočím, když mi konečně dojde význam jeho slov.

Tou dobou už je dobře dva metry přede mnou a tváří se, že můj protest neslyší. Doběhnu ho a vrazím mu herdu do zad. „Nebýt mě, jsi teď mrtvola, tak laskavě nevydírej.“

„To od tebe nebylo hezké, tohleto,“ naznačí Denis popotáhnutí a mně dojde, že si ze mě sprostě dělá prdel. Ocením to další herdou.

„Pitomče.“

„A tohle taky ne.“ Teď už se Denis zubí jak měsíček na hnoji. „Ale neboj, nechystám se žalovat, jen mi prozraď – vášnivé líbání mladých cikánek je nutnou součástí likvidace přízraku?“

„Chraň bůh,“ zavrtím hlavou.

„Škoda. Kdyby jo, mohl bys mít časem parádní harém.“

Denis se zjevně dobře baví, ale já jeho pobavení nesdílím. Právě mi totiž naplno dojde, že se mi během vymítání přízraku podařilo svést cikánskou vědmu a slíbit jí lásku nehynoucí.

„Myslíš, že pochopí, když jí vysvětlím, že šlo jen o nárazové vzplanutí?“

„Marie? To nevím, chlapče. Můžeš to zkusit, ale být tebou, nějakou dobu se pak vyhýbám motorkám. Vlastně, možná by bylo lepší se pak na čas hodit marod a nevylézat z postele.“

„Nerad to říkám, ale asi máš pravdu,“ povzdechnu si. „Jak to tak vypadá, právě jsem si pořídil holku.“

„Zajímavý suvenýr ze školního výletu,“ ohodnotí Denis a pak mě konejšivě poplácá po rameni. „Nic si z toho nedělej, mohl jsi dopadnout hůř. Mohl sis pořídit vražedného ducha nebo infarkt myokardu. Marie je koneckonců hezká holka a vzhlíží k tobě se zjevným obdivem, i když naprosto nechápu, co ji k tomu vede.“

„Infarkt dostanu tak leda z tebe a Marie mě obdivuje, protože jsem prostě obdivuhodný,“ odseknu. Musím ale připustit, že má Denis pravdu. Mohl jsem dopadnout mnohem hůř. Když se nad tím zamyslím, vlastně jsem dneska vyhrál dvakrát.

„Tu sal mir. Me som tut,“ zamumlám polohlasně do ticha Mariino vyznání. Jsem tvoje, jsi můj.

Cítím, jak se mi po těle rozlévá příjemné teplo a nerozhodí mě ani Denisova poznámka, že jestli se nepřestanu přiblble usmívat, nebude se s žalováním muset namáhat.